Dnes odpoledne jsem potkala na ulici tuto ceduli. Zhruba přeloženo jako vyrovnání či seřízení kol, aby všechna čtyři kola dobře seděla na silnici a netáhla automobil do strany. Když auto táhne do strany, nejedeme rovně, jízda je trhavá a asi ne úplně bezpečná. Přijde mi to jako skvělé přirovnání k tomu, o co se snažíme v józe. Vyladit se, vyrovnat se, své zdraví, tělo, mysl i ducha, aby vše fungovalo v rovnováze a harmonii. Když je v těle něco neseštelovaného, a porouchaného, necítíme se dobře, a náš mentální stav a emoce nejsou v rovnováze.
Jayne říká, že abychom se zbavili bolesti, je třeba vytvořit v těle prostor. A to znamená nejen na fyzické úrovni, ale samozřejmě i na mentální úrovni. Když nás něco bolí při praktikování ásan, znamená to, že tam není vědomí, není tam naše pozornost, a tudíž tam nejde energie. Zároveň mentálně o tom místě nemáme povědomí, tudíž v našem vědomí není prostor. Tím, že soustředíme pozornost na tu oblast, věnujeme se jí, a pozorněji praktikujeme se snahou zachytit moment, kdy se bolest objeví, přistupujeme k sobě vědoměji, zkoumáme prostor uvnitř toho místečka a tím měníme nastavení a ve vědomí si vytváříme prostor pro danou věc.
Čím více začneme praktikovat, tím více se dá energie do pohybu, a to co je třeba v těle či mysli vyřešit, to vyjde na povrch. Je na nás, jak se s tím v praxi porovnáme. Podle Iyengara je právě to, co nám nejde, nebo co nás bolí, klíčem k posunutí se dál, takže vlastně můžeme bolest přivítat vesele, jelikož nám ukazuje cestu.
Dnes jsme praktikovali několikrát Setu Bandha Sarvangasana s dlaněmi na zádech. Měli jsme ji na konci syllabu Intro 2 a já si říkala, že ji nechci dlouho vidět, a hle, dnes to nebylo zase tak strašné. Jelikož si musím hlídat levou paži, od ramene po loket, tak jsem šla hodně vědomě, jelikož jsem k tomu tou bolestí nucena. S citem jsem pokládala dlaň na záda a umisťovala loket na zem, jelikož jakýkoliv neuvážený pohyb a trhnutí by způsobilo větší bolest. Do toho jsme zvedali nohy do Eka pada :) libůstka. Tedy můj loket se tou bolestí hlásí o prostor ve vědomí a já nemám na výběr a věnuji mu ho a učím se.
David Meloni při Teacher trainingu v Brně vysvětloval rozdíl mezi instrukcemi pro pohyb a pro akce. Instrukce týkající se pohybu jsou např. zvedněte ruku, otočte hlavou, vytočte špičku ven, apodobně. Jednoduše pohyb končetin. Ale instrukce týkající se akcí nám vytváří v těle prostor! Např. rolujte přední stehna dovnitř vytvoří prostor v bederní oblasti, zatlačení lopatek dovnitř nám vytvoří prostor pro hrudní oblast, prodloužení ramene k lokti nám rozšíří oblast klíčních kostí atd. To je zásadní věc, kterou jsem slyšela jasně a jednoduše pojmenovanou až od Davida. Takovéto instrukce vytváří zásadní rozdíl v efektivitě praxe a ve vytváření prostoru v těle. Že vám je jednoduše v ásaně lépe, když je tělu lépe, je lépe i vědomí.
Akce jsou důležité i při praxi pranayama. Čím více nám učitel pomůže vytvořit prostor v hrudníku, nejen do výšky, ale i do šířky, tím lépe dech prochází, tím lépe se můžeme posunout na vnitřní cestě, jelikož pranayama je propojující článek mezi asanou a koncentrací a dále meditací (v Patanjaliho 8 stupňové stezce jogy).
Dnes jsem šla z lekce a měla jsem pocit obrovského volného a čistého prostoru v těle, lehkost a šíři vědomí. A s jakým pocitem odcházíte z lekce vy?