Geeta Iyengar: Učit a učit se, zodpovědnost učitele ke studentům a k sobě samému

Autorka: Robin Lowry
Překlad: Jana Chadimová 07/2013
Zdroj: Yoga Samachar Podzim 2012/Zima 2013
Robin Lowry: Co může filosofie yogy naučit učitele jakéhokoliv oboru?

Geeta Iyengar:  Filosofie yogy může učitele naučit ovládat sebe sama, soustředit se na práci a dělat svou práci poctivě, učit studenty s oddaností a rozvinout si dovednost výuky a poskytování vědomostí. Mohou se naučit větší trpělivosti při výuce. Skrze yogovou filosofii se mohou naučit udržet si dobré zdraví, rovnováhu mysli a jasnost inteligence. Pro učitele všech oborů je nutné chápat  význam fyzického, mentálního a emočního zdraví.


RL: B.K.S. Iyengar říká, že studentům je třeba poskytovat zdravotní aspekty yogy. Myslíte si, že je třeba, aby měli učitelé nejprve jasno ohledně svých vlastních klesha (pozn.5 překážek na cestě k osvícení – nevědomost, egocentrismus, připoutanost, averze, lpění na životě) tendencí, nebo jak řekl Krishnamurti, znát či alespoň pracovat na své vlastní psychice předtím než mohou pomáhat studentům?
GI: Hovoříme-li o zdraví, Guruji neříká pouze fyzické zdraví, ale žádá nás, abychom učením obsáhli všechny aspekty zdraví, včetně morálního a mentálního zdraví. Musíme se hlídat, abychom se zbytečně moc nezaobírali filosofií, studentům totiž pouze teorie nepomůže. Učitel funguje jako průvodce i co se týče morálních aspektů a musí je prakticky žít a následovat. Například řeknete, „Nemůžete nenáviďět, nenávist je špatná.“ Pomůže to? Tak to nepůjde. Učitel musí pozorovat své studenty a všimnout si, ve které situaci přichází nenávist. Pokud učitel má tu samou slabost, pak takový problém nemůže vyřešit. Učitelé musí opravit sami sebe jako první, pouhá znalost psychologie nepomůže. Yoga je praktický předmět a i učitel je studentem. Mohu poukázat na špatné mentální nastavení pouze když pozoruji studenty a porozumím lidské slabosti. Tedy pratipaksha (protikladná myšlenka/akce) bhavanam (meditovat na něco, kultivovat) je velmi praktická. Ač to souvisí s rozjímáním, není to rozjímání na pohovce.

 RL: Například použít „moment vhodný k výuce“ ve chvíli, kdy se něco děje v lekci?
GI: Přesně. Představme si, že holčička má jablko a nechce dát kousnout kamarádce, protože se sní včera pohádala. Učitel musí umět dítěti situaci vysvětlit a vést jí k nějakému pokroku.

RL: Měli bychom jako učitelé použít své zpracovávání problémů, abychom pomohli studentům porozumět procesu sebereflexe?
GI: Jako učitel studenty provázíte. Musíte vědět, že je učíte pro jejich vlastní dobro, že je učíte disciplíně, a ne proto, že jste naštvaný na jejich nedisciplínu. Neměli byste reagovat na jejich lehkomyslnost hněvem. Musíte znát příčinu za jejich nedisciplínou. Mezi vaší interakcí a reakcí musí být důvod. Důvod, proč je učíte disciplínu, musí být jasný vám i studentům. Všichni učitelé, a nemluvím pouze o učitelích yogy, ale učitelé ve všech oblastech budou mít v sobě kama(chtíč), krodha (hněv), lobha (chamtivost) a moha (připoutanost). Popravdě, pokud jste zvládli tyto slabosti, už nebudete učitel, budete osvícený a  nebudete umět tyto zbraně použít proti jejich chování. Ale jste­-li učitel, musíte mít schopnost posuzování, protože jak jinak je budte učit procesu sebereflexe? My jsme se jako učitelé také potýkali s podobnými situacemi. Například když učím a nějakým studentům něco nedochází nebo se neumí ukáznit ačkoliv je napomenu, je pravděpodobné, že ztratím trpělivost. Tolikrát už jsem zopakovala jak něco udělat a vysvětlila to několika různými způsoby, abych jim pomohla porozumět, ale po tolika výkladech stále jdou proti tomu co bylo vyučováno. Nejsou ve stavu koncentrace a absorbce. Pak je můj hněv jako zbraň, se kterou nakonec získám jejich pozornost a kýžené výsledky. Desetkrát se jim to možná nepodařilo, ale je to pořád moje povinnost učitele učit znova a znova dokud to nepochopí. Pokud to stále nevstřebají, pak musíte jako zbraň použít hněv. Pokud jsou schopni sebereflexe, pak není třeba učitele.

RL: Umíte na studenty použít hněv, zklamání, nebo frustraci, abyste získala jejich pozornost?
GI: Ano, ale pak se musíte ujistit, že je to pryč, že je po hněvu. Když ze situace vystoupíte, řeknete, „Nyní budu chvíli potichu.“ Jako učitel se musíte naučit zklidnit. Učitelé musí v lekcích velmi mluvit, fyzicky se vyčerpají a mentálně jsou frustrovaní pokud jsou na hodině studenti různé pokročilosti.

RL:  Takže někdy musíte být velmi rajasická, ale uvnitř zůstat klidná. (pozn.rajas – jedna ze tří gun,kvalit mysli, zodpovědná za pohyb, aktivitu)
GI: Ano. Jako učitel ve škole musíte vždy ukázat úsměv i když zrovna nemáte chuť se usmívat. Učíte od rána do večera a jste opravdu unavení, ale ani tehdy si nemůže dovolit ztratit trpělivost. Všechny tyto emoce tu skutečně jsou. Neříkám, že je musíte potlačit, ale je to kontinuální proces, kde jste pan domácí či žák ve škole. V kanceláři se také před šéfem musíte chovat jinak. Nejde utéct ve chvíli, kdy není možné odstranit napětí a stres, které cítíte. Ačkoliv vám filosofie říká, aby jste se odkryli, v tu chvíli to prostě není možné. Nemůžete si sednout před šéfa a říct, já budu prostě…

RL: ...Meditovat (směje se)
GI: (směje se) Ano! Nemůžete říct, já si  tady teď udělám Viprarita Karani. Ale musíte mít klid v mysli, na obličeji, a kontrolovat jazyk. Je třeba poslouchat co vám chce říct, a nemůžete se hádat. Všechny tyto věci se střádají a toto napětí musí jít pryč.

RL: Jinak jsou učitelé vyčerpaní, a stres je stále přítomný.
GI: Ano. Vždy učitelům říkám, a zvláště učitelům, protože vztah učitele-žáka je hlubší než kterýkoliv jiný profesionální vztah, že pokud nemáte rádi svého šéfa, můžete opustit zaměstnání a jít někam jinam do nové práce, ale učitelé a studenti, ať jdete kamkoliv, stále je to ten samý vztah. A proto mentální tlak narůstá. V takovém vztahu je hloubka jako u matky a dítěte. Dokud dítě není dospělé, je před vámi, a nemůžete si ho jen tak nevšímat, a dítě si nemůže nevšímat vás. Je to oboustranné. A v momentě, když přijde nevšímavost či zavržení, nastanou problémy. Rodiče si mohou myslet, že se mohou zbavit problémů tím, že umístí dítě do pěstounské péče nebo do zvláštní školy, ale ne, ten problém zůstane do konce života. Často vidím studenty nebo učitele yogy, kteří mi vypráví jak s nimi bylo zacházeno, když byli děti, špatné zkušenosti a špatné otisky, které neodejdou. Hněv roste. Myslí si, že celý svět je nepřátelský.

RL: Pro studenty, pro které je těžké být v tak blízkém vztahu jako je ten mezi učitelem a žákem, může yoga sloužit k naplnění některých potřeb či nedostatkům, kterými trpí např. kvůli zneužití, odvržení kvůli drogám, smrti či chudoby?
GI:Takový je vztah učitele a žáka. Yoga určitě pomáhá, za předpokladu, že učitel učí zodpovědně a citlivě.

RL: Tento vztah obohacuje studenta jak přínosem yogy tak i samotným smysluplným vztahem?
GI: Ano, ať někdo učí v jakémkoli vzdělávacím institutu nebo yogu, vztah učitele-žáka může člověka ovlivnit velkou měrou. Proto říkám, že učitelé a žáci mají jedinečný vztah, který je odlišný od jiných vztahů a na to je třeba pamatovat. Uvedení do yogové metody určitě studentům pomáhá. Napříkad jako učitel yogy, nemusím znát pozadí a příběh všech studentů, ale někde se to ukáže. Rozvod, hněv nebo smutek se vynoří v chování při lekci nebo se odrazí v praxi. Z tohoto důvodu jsme si jako učitelé yogy na sebe vzali etické břemeno. Eticky a morálně se musíme správně chovat a být dobrými vzory pro studenty.  Trénujeme je pro jejich budoucí zlepšení. Pokud je povedeme špatně nebo nebudeme věnovat pozornost jejich problémům, tak je prostě necháváme dělat věci tak jak chtějí a to by byla nezodpovědná reakce. Takže morální zodpovědnost učitele yogy se liší od jakékoliv jiné práce a v tomto smyslu se učitel yogy musí opravdu zajímat a zapojit. Avšak tento zájem musí jít pouze do té míry, aby člověk mohl ochránit sám sebe jako učitele s jasnými praktikami.

Často jsem zmiňovala, že učitelé musí používat svůj hlas obezřetně a vážit slova. Fyzické tělo je při procesu výuky do velké míry v tlaku a je oddělené od mentálního těla. Zůstat se studenty v kontaktu je také stresující. Opravdu musíte znát své studenty a vědět jestli jsou ukáznění nebo ne. Pro učitele je vlastní praxe yogy velmi důležitá. Je velmi důležité se naučit jak je zklidnit a jak sami sebe zklidnit, a jak vše vidět v rovnováze. Všichni studenti nejsou stejní, nemají stejné podmínky, prostředí, nebo intelektuální úroveň, a proto je nutné, aby učitel měl obrovskou dovednost a úsilí je zvládnout. Co se týče vlastního zdraví, učitelé se o sebe musí starat, aby se nervově nezhroutili. Většina fyzických problémů, které přichází s učitelskou profesí se může vyřešit praxí yogy. Učitel potřebuje mnoho trpělivosti, aby naučil studenty pozornosti. Ano, to je umění!

STRACH Z VÝUKY, STRACH Z UČENÍ SE

RL: Když Guruji říká, že používáme paksha pratipaksha bhavanam (dívat se na obě strany, kultivace protikladných myšlenek), abychom zarovnali fyzické tělo v asaně, máme se to naučit ve všech předmětech, a aplikovat tento diskriminující proces, který kultivujeme v praxi yogy?
GI: Ano. To je praktická stránka. Čím více si studenti vizualizují situaci a vidí jasněji co je správně a co je špatně, tak toto kontrolování a opětovné kontrolování ujišťuje jejich akce a způsob myšlení. Ve své hlavě, můžete udržet pratipaksha bhavanam ­– uvažování, ale udržet to v srdci, k tomu už potřebujete otisky – samskara. V dnešní době narůstají společenské a vztahové problémy i ve vyučujících profesích. V dřívější době byli učitelé velmi přísní, přímo informovali rodiče, když se jejich děti neučili a nedávali pozor. Dnes rodiče nechtějí učitele poslouchat, a chtějí vědět proč učitel do něčeho zasahuje. Tento přístup nepomůže. Systém gurukula (pozn. systém výuky v Indii, kdy žák žil se svým učitelem v jeho domě a učil se z každodenního života s mistrem) pomáhal, protože tu existoval dialog a blízkost mezi guruem (učitelem) a sisya (žákem). To jak nyní hovoříme a jak se mě tážete je systém dialogu, jako v tradici Upanishad. Student se mohl zeptat učitele, a učitel se mohl zeptat žáka, a pokud nebyli spokojeni s odpověďmi pak rozvedli diskusi, a radili se. Dnes tato interakce a diskuse probíhá méně. Člověk by neměl váhat předložit jasný obrázek toho, jaká by měla společnost být a jaká je nyní. Dejte studentům ideální obrázek společnosti. Jinak si budou myslet, že takhle to bylo vždy. Když budete učit yama, niyama nebo asany, naučte je ať pozorují pro a proti, všechny možnosti. Měli by si být vědomi toho, že pokud budou věci dělat jedním způsobem, stane se toto, pokud jinak, tak se stane toto. Paksha bhavanam a pratipaksha bhavanam – či dobré a špatné účinky, správná a nesprávná rozhodnutí – vše je třeba probrat a pouvažovat o tom.

Když je učíte asany, začnou chápat co se děje, když provádí určitou asanu. Tyto intelektuální procesy učíte prakticky. A přesto po mnoha letech asanové praxe se lidé diví proč mají osteoporózu. Pokud je na začátku naučíte co je osteoporóza (pozn.řídnutí minerální hustoty kostí a násl.křehkost)  a technicky jim pomůžete pochopit, kde mohou v praxi dělat chybu, jestli kost jde do kloubu nebo od kloubu, jestli při protahování kost udržíte spojenou s kloubem, pak je možné se osteoporóze vyhnout. Jinak je nevyhnutelná. Neučím kvůli prevenci nebo vyléčení osteoporózy, ale učím kvůli celkovému procesu, aby se asany dělaly správně. V tomto yogovém přístupu jim informace není dána jako něco co je má navnadit, ale jako vědomosti, jako citlivé vnímání a těmito informacemi je chráníme. Jak říká yoga sutra, „heyam dukham anagatam“ (bolestem, které ještě nepřišly, se můžeme vyhnout). Bdělost při provádění yogové sadhany je důležitá. Cílem yogy není pouze společenské uvědomění. Vnést yogu do praxe je důležité. Ptala ses mě na pratipaksha bhavanam. Kolik lidí si je tohoto vědomo? Yama je aplikovatelná kdekoliv a kýmkoliv, ale kde je vědomí, bdělost? Bdělost musí přijít; je třeba, aby niyamu následoval každý jednotlivě, což poté způsobí, že ve hru vstoupí yama. Pokud bude následována niyama, pak asana a pranayama bude prováděna opravdobě, ryze. Strach, lenost nebo nedbalost, tomu všemu je pak možné se vyhnout. Ovšem za předpokladu, že praktikujete.

RL: Někdy tu stále může být strach, jak jste řekla v lekci, komplex strachu (pozn.komplex – shluk fyzických obsahů ovlivňujících jednání jedince, spojovány s určitým tématem).
GI: Ano, nečelíte tomu, čemu se máte postavit. Strach je schovaný v jemné formě uvnitř. To je to, na co jsem upozornila během lekce a mnoho studentů pozici znovu udělalo a ten strach odkrylo. Děti tento komplex strachu mají také. Když jsem učila yogu ve školách, mnohokrát jsem si všimla, že když jim něco neukážu, budou mít strach, ale když to dělám s nimi, strach odejde. Řeknou si, „Jé! Ona tu pozici udělá, tak já můžu taky.“

RL: S postupujícím věkem mají někteří lidé strachu ještě více a bojí se o svá těla. I když jim něco ukážete,  brání se tomu. Jak při lekci otevřete téma strachu, „slona v místnosti“, bez toho, aby je to negativně ovlivnilo?
GI: To je učitelská dovednost. Neexistuje jediné řešení, ale je to o přístupu. Strach nezmizí tím, že zavřeme oči. Požaduji po nich, aby měli pěkně otevřené oči a dívali se, což přinutí mozek, aby byl pozorný. Nemůžete čelit strachu slepí, ale musíte být pozorní. Když učím studenty jít samotné ze stoje do Urdhva Dhanurasany (most) nebo jít do pozice dlaněmi po zdi k zemi, atd. cokoliv co je nové, obtížné či složité vytváří strach. Musíte být pozorní, ale ne lehkomyslní. Při strachu se tělo, mysl a intelingence stahují. A to jsou vše výrazy strachu. Jako učitel jim musíte dát jistotu. Už vaše samotná přítomnost by jim měla dát odvahu. Dotek, slovní vedení, sdělovací proces, demonstrace, bdělá mysl, povzbuzování a silná vůle učitele fungují dobře.

To je dovednost. Neměli byste zmiňovat strach kdykoliv ho uvidíte a vytvářet tak překážku. Studenti by se neměli přestat snažit pozici zkoušet. Určité instrukce dávají tělu svobodu, jinak se stáhne. Nemůžete jim prostě říct „Nemějte strach, neměli byste být nervozní.“ Tento typ rady nepomůže. Pomůže v praxi až později. Ale když člověk zrovna prožívá strach, tak velmi pomohou přímé instrukce, jako otevřete oči, rozšiřte hrudník, dýchejte správně, vyrovnejte obě strany atd. Když odejde strach, studenti se otevřou a mysl se otevře.

RL: Myslíte si, že každý strach je abhinivesha, strach ze smrti?
GI: Ano. Patanjali říká, „Veškerý strach, veškeré lpění na životě, strach ze smrti je strach.“ To je definitivní, mění se jen míra strachu. Proč mám z něčeho strach? Mohu se bouchnout do hlavy, mohu si ublížit. Nemám strach, že umřu, ale že si ublížím. Je to strach, že nastane nějaká překážka v toku života, neschopnost plnit své úkoly, závislost a tak dále. Všechny tyto druhy strachu pochází z abhinivesha. Na něčem lpíme. Může to být zisk či ztráta, úspěch či zklamání, jméno a sláva, všechny různé duality. Co znamená lpění na životě? Náš život je pro něco určen. Možná jste něčí lékař, nebo se staráte o svou mámu a myslíte si „Bože, tenhle učitel po mě chce tohle všechno, a pokud se zraním, kdo se o mámu bude starat?“ Máte strach, že nebudete schopni posloužit těm, kteří jsou na vás závislí. Takže slovo abhinivesha je velice zvláštní. Abhinivesha je také druh vnitřní síly a může se projevit jako neoblomnost, která sama může být strachem, že něco ztratíte. Zodpovědnost také pochází ze strachu. Chcete sloužit svým blízkým a milovaným. Začnete na to být pyšní, a zakládat si na své povinnosti. To je připoutanost. Ať je to připoutanost nebo odpor, strach tu je přítomen. Abhinivesha je např. i „Kdo jsi, aby si mi něco vykládal?“ Vnitřní ego vám dá připoutanost a tak odoláváte. Jakýkoliv druh výrazu ega-pýchy je zakořeněn v abhinivesha. Proto nejde dětem vysvětlit „Máte komplex strachu.“ Nikdy to nepřiznají. Jen řeknou, že to bolí, a proto to nebudou dělat. A za tím nepřiznáním si strach leží strach.

RL: Jednají jakoby se nebáli.
GI: Ano, říkají, že se nebojí, ale je to pýcha děství, ale abhinivesha je přítomná. „Ničeho se nebojím, ale v Urdhva Dhanurasaně mě brzdí jen bolest.“ To pochází z abhinivesha. To je základ. A neodejde jen přemítáním o strachu. Zde pratipaksha bhavanam nepomůže. Abhinivesha je bolest a je tak hluboko, že nemůže být rozpuštěna analyzujícím procesem. Člověk se musí ptát sám sebe, proč v něm kleshas (pozn. nevědomost, egocentrismus, připoutanost, averze, lpění na životě) existují. Každý na to musí přijít sám. Řekněme, že mám tuhé klouby v určitém bodě, a dál už se nepředkloním, ale zastavuji sama sebe před tímto bodem ohebnosti? To je abhinivesha. Ve skutečnosti se nesnažím pozitivně zjistit proč jsem se tu zasekla. Už se nepodívám, jestli mohu pokročit dál. Limitujete sami sebe ze strachu. Musíte si dávat pozor, abyste se neomezovali ze strachu. Většinou hovoříme v lekcích o pěti vrttis (myšlenkových stavech): pramana (správné znalosti) viparyaya (iluze), vikalpa (klam), nidra (spánek) a smrti (paměť). Můžete jim vysvětlit význam a teoretickou část – Co je pramana? Co je přímé vnímání, co je vyvozování atd.? Ale vysvětlujeme studentům klesha? Snažíme se, aby porozuměli a identifikovali je sami v sobě? Takto by se teorie a praktická část měly správně prolínat.

RL: Co např. učitelé a překonávání jejich vlastního strachu z učení – tu ohromnou zodpovědnost za studenta, inspirovat ostatní k praktikování, ale zároveň držet na uzdě jejich (i svou vlastní) bezhlavost a neznalost, která může vést ke zranění?
GI: Výuka by měla být založena především na zkušenosti učitele z vlastní praxe. Pokud učitelé budou příliš přemýšlet a celou dobu se strachovat, stanou se z nich pacienti pro psychologa. Učitelé potřebují rozlišování a zkušenost. Znalosti založené na vlastních zkušenostech dávají jistotu. Učitelé se musí do procesu ponořit a zapojit. Musí přemýšlet hlavou a učit ze srdce.

RL: Mám tyto obavy, když učím dospělé. Nebojím se dělat něco těžšího s dětmi, protože se méně bojí, ale u dospělých mám tendence si více dělat starosti, že jim ublížím, protože nemohu přesně kontrolovat všechno co dělají, ale pak se bojím, že moje ostražitost v nich může vyvolat strach.
GI: Ne! To by neměl být problém. Musíte porozumět omezení dospělých a také musíte mít vlastní zkušenost a důvěru, že přesně to, co jste udělali, je důležité. Všichni jsme na začátku praxe měli nějaká omezení a nedostatek dovednosti. Jak si trénovala sama? Jak si překonávala strach? To ti dá vodítko, jakým způsobem budou cvičit ostatní, a jak je povzbudíš a podpoříš, aby získali větší pohyblivost. Někdy může být vyžadována tvá pomoc. Tak doslova musíš jít a zeptat se jich. Ostatní studenti také musí být pozorní. Musí pozorovat jak někomu pomáháš. Takže tvá pomoc je také dovednost. Informovat jiné studenty je také dovednost. Nemůžeš pořád v lekci spěchat a naučit všechno najednou.

RL: Když říkáte informovat ostatní studenty, myslíte pokračovat v učení zatímco pomáháte té jedné osobě?
GI: Ne, ale informovat o tom, co opravujete na člověku, který to není schopen provést. Musíš vysvětlit proč to děláš. Ostatní to také musí vědět, přestože tu akci jsou schopni udělat, ale možná neviděli někoho, kdo toho schopen není. Měli by se proto dívat a pozorovat aplikaci dovednosti. Musíš být opravdu zřetelná ve způsobu, jakkým studentům pomáháš, a dát jim jednodušší metody, a postupné kroky. Rozumíš? Neznamená to vždy dotlačit to tam najednou všechno. Musíš posoudit kdo umí udělat kolik. Proto je třeba vyučovat asanu různými způsoby.

RL: Učíte tedy pro různé úrovně.
GI: Ano, různé úrovně v jedné lekci, podle kapacity každého. Není dobré tlačit každého na tu samou úroveň. Vy jste ten kdo posuzuje, když učíte. Na kongresu jsem to řekla jasně: učitel musí rozpoznat kapacitu studenta a studenti se také musí naučit rozpoznat svoji kapacitu. Nelíbí se mi, když někdo bude dělat Setubandha Sarvangasana na bloku bez toho, aby si hlídal páteř, ramena a hrudník. Studenti by to neměli provádět jak se jim zlíbí. Kde je pak uvědomění, rozlišování a disciplína? Člověk musí rozumět tomu co dělá. V procesu zkoušení pozice je třeba, abyste se přibližovali k pozici tak jak má vypadat. Nemůžete si prostě vybrat alternativu, něco co bude nesprávné nebo neefektivní. Můžete použít dva bolstery nebo lavici, pokud ji máte. Asana by měla být co nejblíže tomu jak vypadá Setubandha Sarvangasana. To je to nejdůležitější. Když učíte starší lidi, může se věk dost lišit. Ve svých hodinách mám jak mladé lidi, tak lidi kterým je 60 až 70 let. Znám jejich omezení. Vedu je do stejné asany s rozdílným přístupem. Ale když učíte velkou skupinu stejného věku nebo školní děti na stejné úrovni, určitě jim řeknete jak to má vypadat a jak překonat strach. Ale pokud je to velká skupina různého věku a jiné kapacity, potřebujete rozdílnou pozornost jako učitel, a vědomí pozorné do mnoha směrů. A to je dovednost.

RL: Geetaji, mnohokrát děkuji za jasnost a čas.
GI: Rádo se stalo!


Robin Lowry studuje Iyengar yogu od r. 1987 a je certifikovanou lektorkou Intermediate Junior I. Učí ve svém yogovém studiu ve Filadelfii. Svoji dizertační práci na téma „Výzkum osnov yogy pro mladistvé“ dokončila v srpnu 2011 na University Temple v oddělení Kinesiologie.