18/1/2016 Záklonový týden a první emoční stavy

Vstoupili jsme dneškem do třetího týdne. Užívám si a vážím si každé lekce, na kterou jdu a vím, že se mi to krátí, je to obrovské bohatství, co tu mají místní. Tuší to? Chápu, proč sem někteří lidé ze západu jezdí tolik let za sebou, a tráví tu prázdniny i s rodinou. Zápaďáci tu jsou docela starší věkové kategorie, i Indové místní, co chodí na lekce pravidelně. Dneska jsem byla pozorovat Rayovu lekci Interm.1 a začátečníky, pak vlastní praxe, a večer jsem šla cvičit s Abhi. Jeli jsme ramena a podle tématu většiny lekcí jsou tento týden záklony.

Sama bych se do takové intenzity a výkonu nikdy nevyhecovala. Abhi nám dává pořádně zabrat ve stojích na rukách (Adho Mukha Vrksasana), Sirsasaně, v Urdhva Dhanurasana a Dwi pada s pokrčenýma nohama (hlava na zemi, ruce za hlavou jako ve stoji na hlavě a tělo v mostu), pořád dokola. „Grip that upper upper arm, grrrrip that spot“ Překvapuje nás, že na úrovni Intermediate 1 a 2 v podstatě nepředchází žádné přípravné asany záklonové (krom samotné předchozí práce na lopatkách a oživování hrudní páteře) na Urdhva Dhanurasanu a rovnou do ní, ale děláme ji tolikrát, že samotná pozice se stane průpravou. Stále tu od lektorů slyšíme „Guruji used to say that your body is your own prop, so use it“ (guruji říkával Vaše tělo je vaše pomůcka, tak ho použijte) Nakonec stoj na ramenou. Zde neřekla jedinou instrukci a vedla nás, ať sami hledáme a sami praktikujeme.  Nechala nás v něm asi 10-15 min (nebo se mi to zdálo věčné :) ), a každý zkoumá sám to svoje, co je potřeba dělat, a různé souvislosti a reakce na akce. Každou lekci hodně zmiňuje svého dědečka, a připomíná, abychom si uvědomili, jakým způsobem proklestil cestu pro miliony lidí na světě. Neměl skripta, podle kterých by cvičil, a celý tento systém jaksi se vyvinul z toho, že se k němu procvičil, a probádal vnitřním sebe studiem. Když udělal tento pohyb, co se stalo, a když to udělal jinak, tak jaký byl efekt jinde, hledal souvislosti v jednotlivých pohybech, a souvislosti s pohyby a stavem vědomí.

Po lekci jdu dom a nejsem moc v klidu mysli. Vyjede ze mě vztek, když mě ani jeden rikša z tak 6 oslovených nechce vzít, tak jdu dom pěšky a cestou si na uklidnění (jídlo všechno zachrání :) ) kupuji Thali k večeři. Přemýšlím, že by vztek byl z těch záklonů? Začíná mě to ježdění rikšama vytáčet a nejraději bych bydlela blízko. Vedle domu staví mega barák, takže celý den řvou sbíječky, nebo míchačky betonu, ačkoliv bydlíme mimo centrum a mimo hlavní tahy. Najednou je všechno hlasitější, otravnější, nepříjemnější. To je zajímavý, že první dny mi to ani nepřišlo. Terasa, na které by se dalo posedět je plná vrstvy prachu z vedlejší stavby. Začíná mi chybět ticho a příroda, a čistý vzduch, ale přesto se těším na další lekci. Na dnešek jsem vůbec nespala, tak ta nevrlost může být tím. Pořád sama sebe dokola uklidňuju a pak nechávám bublat emoce ven, a zase se motivuju a uklidňuju ať nehysterčím, vždyť se vůbec nic neděje.