Odkaz Krishnamacharyi a joga

Možná jste o něm nikdy neslyšeli, ale Sri Tirumalai Krishnamacharya ovlivnil a možná dokonce vynalezl yogu, kterou právě cvičíte.

Autor: Fernando Pagés Ruiz, cca 2001

Překlad: Jana Chadimová 03/2012

Ať již praktikujete dynamické série Pattabhiho Joise, propracované pozice podle Iyengara, klasické pozice podle Indra Devi nebo upravenou vinyasu z Viniyogy, vaše cvičení pramení z jediného zdroje: ze 157 cm vysokého Brahmina, který se narodil před více než sty lety v malé vesnici na jihu Indie.

Přestože nikdy nepřekročil oceán, jeho joga se rozšířila napříč Evropou, Asií a celou Amerikou. V dnešní době je těžké najít asanovou praxi, která by Krishnamacharyou nebyla ovlivněna. Jestli jste se učili od jogína, který v současnoti nepraktikuje podle metod souvisejících s Krishnamacharyou, i tak je velmi pravděpodobné, že váš učitel studoval v liniích yogy dle Iyengara, Ashtangy či Viniyogy před tím, než rozvinul vlastní styl. Například Rodney Yee (https://www.yeeyoga.com), který se dnes objevuje v mnoha populárních videích, studoval s Iyengarem. Richard Hittleman (https://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Hittleman), známý televizní jogín sedmdesátých let trénoval s Devi. Další učitelé si půjčovali z několika stylů založených na Krishnamacharyově učení, čímž vytvořili jedinečné přístupy jako např. Joga bílého lotosu od Gangy White (https://www.whitelotus.org) nebo ISHTA joga Mannyho Fingerse (https://www.ishtayoga.com). Většina učitelů, byť jejich styly nejsou přímo propojeny s Krishnamacharyou, jako například Sivananda Yoga a Bikram joga, bylo nějakým aspektem Krishnamacharyova učení ovlivněno.

Mnoho z jeho přínosu výuky bylo do jogového cvičení tak dokonale integrováno, že původní zdroj byl téměř zapomenut. Říká se, že je zodpovědný za moderní důraz na Sirsasanu (stoj na hlavě) a Sarvangasanu (stoj na ramenou). Byl průkopníkem ve zpřesňování postojů, které řadil do logických sekvencí, a určitým asanám připisoval terapeutickou hodnotu. Tím, že zkombinoval pranayamu a asanovou praxi se zasloužil o to, že pozice se staly integrální součástí meditace místo toho, aby asana byla pouhým krokem na cestě a nástrojem, který nás k meditaci vede.

Krishnamacharyův vliv můžeme nejjasněji vidět ve zdůrazňění asanové praxe, která se v současnosti stala symbolem jogy. Žádný jogín před ním pravděpodobně nerozvinul fyzická cvičení s takovým úmyslem. V tomto procesu transformoval Krishnamacharya hatha - kdysi nejasné pozadí jogy - na její ústřední proud. Obrození jogy v Indii vděčí velkou měrou jeho nesčetným přednáškovým turné a demonstracím během třicátých let a jeho čtyři nejslavnější žáci Jois, Iyengar, Devi a jeho syn T.K.V. Desikachar, hráli významnou roli v popularizaci jogy na západě.

Obnovení kořenů jogy

Když mě Yoga Journal požádal o zpracování odkazu Krishnamacharyi, myslel jsem si, že vystopovat příběh někoho, kdo zemřel sotva před deseti lety bude jednoduché. Zjistil jsem však, že Krishnamacharya zůstává tajemstvím, a to dokonce i pro svou rodinu. Nikdy nesepsal kompletní paměti a nikdy si nenárokoval zásluhy za své mnohé inovace. Jeho život leží zahalen mýtem a ti, kteří ho znali dobře, zestárli. Pokud přijdeme i o jejich vzpomínky, riskujeme, že ztratíme mnohem víc než jen příběh jednoho z nejpozoruhodnějších jogínů; riskujeme že ztratíme jasné pochopení dějin vibrující živé tradice, kterou jsme zdědili.

Je fascinující si uvědomit, jak vývoj osobnosti tohoto muže mnoha tváří dodnes ovlivňuje jogu, kterou nyní cvičíme. Krishamacharya začal svoji kariéru učitele zdokonalováním přísné a idealizované verze hatha jogy. Později, když jej proudy dějin dohnaly k tomu, aby se přizpůsobil, se stal velkým reformátorem jogy. Někteří z jeho studentů si ho pamatují jak náročného a náladového učitele. B.K.S. Iyengar mi řekl, že Krishnamacharya mohl být svatým, kdyby nebyl tak nedůtklivý a sebestředný. Jiní vzpomínají na mírného rádce, který ctil jejich individualitu. Například Desikachar popisuje svého otce jako člověka, který si často pokládal sandály svého pozdějšího gurua na hlavu jako vyjádření pokory.

Ač oba tito muži zůstávají naprosto loajální svému guruovi, znali Krishnamacharyu v různých fázích jeho života. Je to jakoby si vybavovali dvě rozdílné osoby. Stále můžeme vidět zdánlivě protikladné vlastnosti v kontrastním provední cvičení, která se jím inspirovala. Jedno je jemné, druhé přísné, a každé přitahuje jiné osobnosti a propůjčuje hloubku a různorodost našemu stále se rozvíjejícímu cvičení hatha jogy.

Vystoupení ze stínu

Svět jogy, který Krishnamacharya zdědil při svém narození v roce 1888, byl velmi odlišný od toho dnešního. Pod tlakem britské koloniální vlády zájem o hatha jogu upadal. Zůstal pouze malý okruh indických praktikujících. Nicméně v polovině devatenáctého a na začátku dvacátého století vdechl nový život do dědictví Indie hinduistický obroditel. Jako mladý muž se Krishnamacharya ponořil do tohoto poslání, naučil se mnoha klasickým indickým disciplínám, včetně Sanskrtu, logiky, umění rituálu, práva a základů indické medicíny. Zanedlouho toto široké spektrum měl využít ve studiu jogy, kde spojil moudrost těchto tradic.

Podle biografických poznámek, které Krishnamacharya sepsal ke konci svého života, ho jeho otec zasvětil do jogy v pěti letech, kdy ho začal učit Patanjaliho sutry a vysvětlil mu, že jejich rodina pochází ze ctěného jogína z 9. Století, Nathamuniho. Ačkoliv jeho otec zemřel než Krishnamacharya dosáhl puberty, ve svém synovi vzbudil obecnou žízeň po vědomostech a zvláště touhu studovat jogu. V jiném spisu Krishnamacharya napsal, že "v době, kdy byl stále uličníkem," se naučil 24 asan od Swamiho z chrámu Sringeri Math, toho samého chrámu, kde se zrodila linie Sivananda Yoganandovy jogy. V 16 letech pak vykonal pouť k hrobce Nathamuniho do Alvar Tirunagari, kde se během neobvyklého zjevení setkal se svým legendárním předkem.

Podle verze příběhu, jak jej vždy vyprávěl Krishnamacharya, nalezl starého muže u chrámové brány, který ho nasměroval k blízkému mangovému háji a tím směrem Krishnamacharya kráčel až padl vysílením. Když vstal, všiml si jak se shromáždili tři jogíni a jeho předek Nathamuni seděl uprostřed. Krishnamacharya se poklonil a požádal o instrukce. Nathamuni mu pak celé hodiny zpíval verše z Yogarahasya (v Sanskritu, Esence yogy), což je text, který se ztratil před více než tísíci lety. Krishnamacharya si tyto verše zapamatoval a později také přepsal.

V tomto textu, který je k dostání v anglickém překladu (Yogarahasya, přeloženém T.K.V. Desikacharem, vydaném v nakladatelství Krishnamacharya Yoga Mandiram, 1998) můžeme najít semínka mnoha prvků inovativních učení Krishnamacharyi. Ačkoliv příběh jeho autorství se může zdát trochu neskutečný a vybásněný, ukazuje na důležitý rys v Krishnamcharyově osobnosti: nikdy si nenárokoval jeho původ a autorství. V jeho očích joga patřila Bohu. Všechny jeho myšlenky, ať již vlastní nebo jiné, přisuzoval starodávným textům nebo svému guruovi.

Po jeho zážitku u hrobky Nathamuniho, pokračoval Krishnamacharya ve zkoumání celé škály klasických indických disciplín, a získával tituly ve filologii, logice, teologii a hudbě. Praktikoval jogu ze základů, které se naučil z textů a občasného rozhovoru s jogíny, ale toužil yogu studovat hlouběji, jak mu doporučil jeho otec. Jeden univerzitní učitel viděl Krishnamacharyu praktikovat jeho asany a poradil mu, aby vyhledal mistra Sri Ramamohana Brahmacharyu, jednoho z posledních praktikujících hatha jogy.

O Brahmacharyovi toho víme málo, krom toho, že žil se svou družkou a třemi dětmi v odlehlé jeskyni. Krishnamacharya strávil sedm let se svým učitelem, během kterých si zapamatoval Patanjaliho Joga Sutry, učil se asany a pranayamu a studoval terapeutické aspekty jogy. Během jeho učednických let, tvrdil Krishnamacharya, že zvládl 3000 asan a rozvinul některé ze svých nejpozoruhodnějších schopností, jako např. zastavení tepu. Jako odměnu za jeho instrukce, požádal Brahmacharya svého věrného žáka, aby se vrátil domů, založil rodinu a začal učit jogu.

Krishnamacharyova výuka ho připravila na pozici v jakékoliv z mnoha prestižních institucí, ale on tuto příležitost odmítl, a místo toho uctil požadavek svého gurua, který mu slíbil při loučení. Navzdory všem svým schopnostem se Krishnamacharya vrátil domů do chudoby. Ve dvacátých letech 19. století ještě učení jogy tolik nevydělávalo. Studentů bylo po skrovnu a Krishnamacharya byl nucen přijmout práci předáka na kávové plantáži. Když ale měl volno, cestoval po provincii a dával lekce a předváděl ukázky jogy. Krishnamacharya usiloval o popularizaci jogy tím, že předváděl síly siddhi, nadpřirozené schopnosti jogového těla. Tyto ukázky, zaměřené na zvýšení zájmu zanikající tradice zahrnovaly pozastavení jeho tepu, zastavování aut holýma rukama, ukázky náročných asan a zvedání těžkých předmětů zubama. Krishnamacharya cítil, že aby mohl učit lidi jogu, nejprve potřeboval získat jejich pozornost.

Když se Krishnamacharya oženil, splnil tak druhé přání svého učitele. Starodávní jogíni byli lidé, kteří se těchto věcí zříkali, a kteří žili v lese bez domova či rodiny. Ale učitel Krishnamacharyi chtěl, aby se naučil i o rodiném životě, a aby učil jogu, která by byla užitečná pro moderního obyvatele. Zprvu se toto zdálo jako náročný úkol. Pár žil v tak hluboké chudobě, že Krishnamacharya nosil pouze bederní roušku ušitou z kusu látky, která byla utržená ze sárí jeho družky. Později vzpomínal na toto období jako nejtěžší ve svém životě, ale tyto těžkosti pouze zocelily Krishnamacharovo nezměrné odhodlání učit jogu.

Vznik Ashtanga Vinyasy

Krishnamacharova situace se zlepšila v roce 1931, kdy obdržel pozvání učit na univerzitě Sanskritu v Mysoru. Dostal zde dobrý plat a šanci věnovat se učení jogy na plný úvazek. Vládnoucí rodina z Mysoru po dlouhá léta podporovala všemožná původní tradiční umění, a také znovuobrození indické kultury. Sponzorovali hatha jogu již více než celé století, a jejich knihovna měla jednu z nejstarších známých ilustrovaných sbírek asan, Sritattvanidhi (přeloženou do angličtiny učencem sanskrtu Normanem E. Sjomanem jako Tradice jogy v paláci Mysore, pozn. z angl. The Yoga Tradition of the Mysore Palace, Adhinav Publications, New Delhi, 1999).

Další dvě desetiletí pomáhal Krishnamacharyovi propagovat v jogu Indii Maharadža Mysoru, který financoval veřejné demonstrace a publikace. Jako diabetik se Maharadža cítil přitahován zvláště k propojení jogy s léčením, a Krishamacharya věnoval mnoho času právě tomuto směru. Krishnamacharyův pobyt na místě na Universitě však netrval věčně. Byl příliš přísný autoritář, a jeho studenti si stěžovali. Protože Maharadža měl Krishnamacharyu rád a nechtěl ztratit jeho přátelství ani jeho jako poradce, navrhl řešení a nabídl Krishnamacharyovi tělocvičnu ve svém paláci jako jeho vlastní yogashalu, neboli jogovou školu.

Tak začalo jedno z nejplodnějších období Krishnamacharyi, během kterého rozvinul systém, který je nyní známý jako Ashtanga Vinyasa Yoga. Protože jeho žáci byli především aktivní mladí kluci, využíval mnoho disciplín, včetně jogy, gymnastiky, a indického wrestlingu, a tak vytvořil dynamicky prováděné sekvence asan, zaměřené na rozvinutí fyzické kondice. Tento styl vinyasy používá pohyby ze surya namaskar (pozdravu slunce) vedoucího do každé asany a poté ven z ní. Každý pohyb je koordinován s předepsaným dýcháním a dristhi (upřeného pohledu), který zaměstnává oči a přináší meditativní koncentraci. Postupně Krishnamacharya standardizoval tyto sekvence do třech serií, skládající se z prvních, mírně pokročilých a pokročilých asan. Studenti byli rozděleni do skupin podle zkušeností a dovedností, a museli si zapamatovat a zvládnout každou sekvenci před tím, než postoupili do další.

Ačkoliv Krishnamacharya rozvinul tento způsob praktikování jogy už během třicátých let, na západě zůstal prakticky neznámý téměř do 40 let. Nedávno se tento styl však stal jedním z nejpopulárnějších stylů v joze, především díky práci jednoho z Krishnamacharyových nejvěrnějších a nejznámějších studentů, K.Pattabhi Joisovi.

Pattabhi Jois se s Krishnamacharyou setkal ve složitém období ještě před érou v Mysoru. Jako robustní dvanáctiletý klučina navštěvoval Jois jednu z Krishnamacharyových lekcí. Joise ukázky asan velice upoutaly a tak požádal Krishnamacharyu, aby ho učil jogu. Lekce začaly hned další den, mnoho hodin předtím než začala škola, a pokračovaly tak každé ráno po tři roky dokud Jois neopustil domov, jelikož musel začít studovat na Univerzitě Sanskrtu. Když Krishnamacharya obdržel svou pozici učitele na univerzitě téměř o dva roky později, šťastný Pattabhi Jois obnovil své lekce jogy.

Jois si ze svých let studia s Krishnamacharyou uchoval bohatství detailů. Celá desetiletí zachovával jeho práci s velkou oddaností, piloval a modeloval asanové sekvence bez výrazných změn, podobně jako by hráč na klasické housle pouze jemně pozměnil frázování Mozartova končerta beze změny v jediné notě. Jois často říkal, že koncept vinyasy vychází z pradávného textu nazvaného Yoga Kuruntha (Yoga Korunta). Bohužel text však zmizel, a nikdo dnes žijící jej neviděl. O jeho objevení a obsahu koluje mnoho historek, slyšel jsem minimálně 5 odlišných verzí, a proto někteří lidé pochybují o jeho autentičnosti. Když jsem se zeptal Joise, jestli někdy četl tento text, odpověděl: "Ne, pouze Krishnamacharya." Jois poté zlehčil význam tohoto písma, a poukázal na několik dalších textů, které také utvářely jogu, kterou se naučil od Krishnamacharyi, včetně Hatha Yoga Pradipiky, Patanjaliho Joga Suter a Bhagavad Gity.

Ať jsou kořeny Ashtanga Vinyasy jakékoliv, dnes je jednou z nejvlivnějších složek Krishnamacharyova odkazu. Možná tato metoda, původně vytvořená pro mládež, poskytne naší navenek orientované a energií nabité kultuře dosažitelný vstup na stezku hlubší duchovnosti. Během tří posledních desetiletí je k přesnosti a intenzitě této metody přitahován stabilně rostoucí počet jogínů. Mnoho jich také vykonalo pouť do Mysoru, kde sám Jois nabízel vedení až do své smrti v květnu 2009.

Otřes v tradici

Během doby kdy Krishnamacharya učil mladé muže a chlapce v Paláci Mysoru, přilákaly jeho veřejné demonstrace nejrozmanitější obecenstvo a on si velmi užíval této výzvy prezentovat jogu lidem z rozdílného prostředí. Na častých cestách, které nazýval "propagandistické výlety" ukazoval jogu lidem ze všech možných náboženství - britským vojákům, muslimským maharadžům i Indům. Krishnamacharya zdůrazňoval, že joga může posloužit jakémukoliv vyznání a svůj přístup upravil s respektem k víře každého studenta. Zatímco ale překračoval kulturní, náboženské i třídní rozdíly, jeho postoj k ženám zůstával patriarchální. Osud na něj ale zahrál hříčku: první student, který měl přivést jeho jogu na světová podia, požádal o jeho instrukce v sárí. A ještě k tomu byla ze západu!

Žena, která se stala známou jako Indra Devi (narozena v předsovětské Litvě jako Zhenia Labunskaia, https://en.wikipedia.org/wiki/Indra_Devi ) byla známou královské rodiny v Mysoru. Po shlédnutí jedné z Krishnamacharyových demonstrací, jej požádala o vedení. Nejprve ji Krishnamacharya odmítl učit. Řekl jí, že jeho škola nepřijímá ani cizince, ani ženy. Ale Devi vytrvala, a přesvědčila Maharadžu, aby si to u svého Brahmina prosadil. Krishnamacharya ji začal neochotně učit, a podrobil ji přísným dietním pravidlům a náročnému rozvrhu, jen aby zlomil její odhodlanost. Utkala se s každou výzvou, kterou ji Krishnamacharya postavil do cesty a nakonec se stala jeho dobrou přítelkyní i příkladnou žačkou.

Po roce trvající výuky instruoval Krishnamacharya Devi, aby se stala učitelkou jogy. Požádal ji, ať si přinese poznámkový blok a pak strávil několik dní tím, že jí diktoval lekce jogy, stravy a pranayamy. Čerpaje z jeho učení, Devi později napsala první úspěšný bestseller o hatha joze Forever Young, Forever Healthy (Prentice Hall, Inc., 1953, pozn. Navždy Mladý, Navždy Zdravý). Během let po jejích studiích s Krishnamacharyou založila Devi první školu jogy v Shanghaji v Číně, kde se studentkou stala i známá Madam Chiang Kai-Shek (pozn. nejznámější členka slavné rodiny Soongů, která ovlivňovala čínskou politiku a finance v 1.pol 19.stol). Nakonec se jí podařilo přesvědčit i sovětské vůdce, že joga není náboženství, a tím joze otevřela dveře i v sovětském svazu, kde byla do té doby nelegální. V roce 1947 se přestěhovala do spojených států. Žila v Hollywoodu, proslavila se pod názvem "První dáma jogy" a přilákala celebrity jako je Marilyn Monroe, Elizabth Arden, Greta Garbo a Gloria Swanson. Díky Devi zažívala Krishnamacharyova joga poprvé i mezinároní slávu a oblibu.

Ačkoliv Devi studovala s Krishnamacharyou během jeho pobytu v Mysoru, její joga, kterou pak sama učila, je málo podobná Joisově Ashtanga Vinyase. Jakoby tušil, že jeho joga bude v příštích letech velmi osobitá, Krishnamacharya učil svoji žákyni jemnějším způsobem, přizpůsoboval jí cvičení, ale zároveň kladl nároky na její fyzická omezení. Devi převzala tento jemný způsob do svého učení. Ačkoliv její styl neobsahoval vinyasu, používala Krishnamacharyovy principy sekvencí tak, že její hodiny vyjadřovaly smysluplnou cestu, počínaje pozicemi ve stoji, postupně se dostat k hlavní asaně následnované doplňkovými pozicemi a zakončené relaxací. Jako u Joise, učil Krishnamacharya i Devi kombinovat pranayamu a asanu. Studenti v její linii dodnes provádí každou pozici s předepsanými dechovými technikami.

Devi do své práce také přidala aspekt oddanosti, což nazvala Sai Yoga. Hlavní část každé lekce obsahuje invokaci tak, aby těžištěm každého cvičení byla meditace ve formě ekumenické motlitby. Ačkoliv rozvinula tento koncept sama, je možné, že to bylo již součástí Krishnamacharyova učení v jakési zárodečné podobě. Později ve svém životě doporučoval Krishnamacharya zpěv společně s asanovou praxí.

Ačkoliv Devi zemřela v dubnu 2002 ve věku 102 let, jejích 6 jogových škol v Buenos Aires v Argentině je stále aktivních. Ještě před třemi lety stále učila asany. Až do svých devadesátých let jezdila po světě a přinášela Krishnamacharyovo poselství mnoha následovníkům v severní i jižní americe. Když se přestěhovala do Argentiny v roce 1985 její popularita ve spojených státech vyprchala, ale její prestiž v Latinské americe sahá daleko za jogové kruhy.

Těžko byste v Buenos Aires našli někoho kdo jí nezná. Dotkla se každé úrovně Latinské společnosti. Řidič taxíku, který mě přivezl k jejímu domu na interview ji popsal jako "velmi moudrou ženu", další den si pro její požehnání a rady přišel argentinský president Menem. Jejích šest škol jogy nabízí 15 hodin asan denně, a absolventi čtyřletého učitelského programu obdrží mezinárodně uznávaný univerzitní diplom.

Výuka Iyengara

Během období, kdy Krishnamacharya učil Devi a Joise, také krátce učil hocha jménem B.K.S. Iyengar, který později sehrál snad nejvýznamější úlohu v uvedení jogy na západě. Je těžké si představit, jak by joga vypadala, nebýt Iyengarova přispění, od jeho přesného detailního, systematického popsání a provedení každé asany, přes jeho výzkum v oblasti terapeutické aplikace i jeho mnoha úrovňového velmi přísného tréninkového systému, který vychoval tolik vlivných učitelů.

Také je těžké dnes říci, jak moc Krishnamacharyovy tréninky ovlivnily Iyengarův pozdější rozvoj. Ač byl jejich kontakt intenzivní, netrval téměř ani rok. Vedle horlivé oddanosti joze, kterou Krishnamacharya v Iyengarovi evokoval, možná ještě zasel semínka, která později vyklíčila v Iyengarovu zralou jogu. Některé z vlastností jimiž je Iyengarova joga charakterizována, zvláště modifikace pozic a použití jogy k léčení, jsou docela podobné těm, které Krishnamacharya rozvinul ve své pozdější práci. Možná, že jakékoliv hlubší zkoumání hatha jogy může přinést paralelní výsledky. Každopádně, Iyengar vždy ctil svého učitele z dětských let. Vždy říkal: "Jsem malý vzor v joze, můj učitel by velký muž."

Iyengarův osud zpočátku nebyl vůbec jistý. Když Krishnamacharya pozval Iyengara do svého domu - Krishnamacharyova žena byla Iyengaroval sestra - předpovídal, že tento ztuhlý a nemocný mladík žádného úspěchu v joze nikdy nedosáhne. Iyengarovy vzpomínky na jeho život s Krishnamacharyou zní téměř jako z Dickensova románu. Krishnamacharya uměl být extrémě tvrdý učitel. Zpočátku se Iyengara, který trávil dny zaléváním zahrad a vykonáváním dalších prací, sotva namáhal učit. Iyengarovým jediným kamarádem byl chlapec jménem Keshavamurthy, který byl náhodou Krishnamacharyovým oblíbencem. Zvláštní hříčkou osudu jednoho rána Keshavamurthy zmizel a už se nikdy nevrátil. Krishnamacharya měl pouze několik dní do důležité ukázky jogy v yogashale a spoléhal na svého nejlepšího studenta, že bude provádět asany. Jediným řešením pro Krishnamacharyu bylo, že rychle začal Iyengara učit serie náročných pozic.

Iyengar pilně cvičil, a v den demonstrace překvapil svého učitele perfektním výkonem. Po této události začal Krishnamacharya velmi ochotně odhodlaného iyengara učit. Iyengar se rozvíjel velmi rychle, a začal asistovat lekce v yogashale a doprovázet Krishnamacharyu na jeho ukázkových turné. Přesto Krishnamacharya pokračoval svým autoritářským stylem učení. Jednoho dne, když Krishnamacharya požádal Iyengara, aby ukázal Hanumanasanu (provaz), Iyengar se bránil, že se nikdy tuto pozici neučil. "Udělej to!" poručil Krishnamacharya. Iyengar poslechl a přetrhl si hamstringy.

Iyengarovo krátké studium rychle skončilo. Po yogové demostraci v severní provincii Karnataka, požádala skupina žen Krishnamacharyu o vedení. Krishnamacharya vybral Iyengara, nejmladšího studenta, který ho doprovázel, aby vedl ženy v oddělené třídě, protože v té době muži a ženy necvičili společně. Iyengarovo učení je zaujalo a Krishnamacharya na jejich žádost Iyengarovi uložil, aby zůstal jejich učitelem.

Učení znamenalo pro Iyengara určitý posun, ale jeho situace se moc nezlepšila. Učení yogy bylo stále ještě okrajovou profesí. Iyengar vzpomíná, že byly doby, kdy jedl pouze talíř rýže za tři dny, a přežíval převážně na vodě z kohoutku. Celou svojí myslí se ale oddal joze. Ve skutečnosti, říká Iyengar, byl tak posedlý, že ho někteří sousedé a rodina považovali za blázna. Cvičil hodiny, a používal těžké dlažební kostky, aby přiměl své nohy klesnout do Baddha Konasany (pozice v sedu s patami spojenými u rozkroku) a zakláněl se přes parní válec zaparkovaný na ulici, aby zlepšíl svoji Urdhva Dhanurasanu (pozice obráceného luku/most). Protože měl jeho bratr starosti o jeho rozum, domluvil svatbu s tehdy šestnáctiletou Ramamani. Naštěstí pro Iyengara, Ramamani respektovala jeho práci a stala se mu významnou partnerkou při jeho zkoumání asan.

Jelikož Iyengar žil několikset mil daleko od svého učitele, tak jediný způsob, jak se naučit o asanách více, bylo zkoumání pozic s pomocí svého vlastního těla a analyzování jejich účinků. S pomocí Ramamani Iyengar zkvalitnil provedení asan a postupně se dostal k těm, které se naučil od Krishnamacharyi. Stejně jako jeho učitel, i Iyengar postupně získával studenty a začal modifikovat a přizpůsobovat pozice, aby vyšel vstříct jejich potřebám. A stejně jako Krishnamacharya se ani Iyengar nikdy nezdráhal inovovat. Z velké části opustil styl cvičení Vinyasy svého učitele. Místo toho neustále zkoumal podstatu vnitřního zarovnání, a při rozvíjení každé pozice bral v úvahu účinky na každý kousek těla, i na pokožku.

Vzhledem k tomu, že k Iyengarovi přicházelo pro instrukce mnoho lidí, a mnohdy v horší kondici než Krishnamacharyovi mladí studenti, naučil se Iyengar používat pomůcky, aby jim při cvičení pomohl. Jelikož někteří jeho studenti byli nemocní, Iyengar začal rozvíjet asany jako léčebné cvičení, a vytvořil tedy specifické terapeutické programy. Došel k tomu, že nahlížel na tělo jako chrám a asany jako jeho motlitbu. Ne vždy však Iyengarův důraz na asanu těšil jeho učitele. Ačkoliv Krishnamacharya chválil Iyengarovy dovednosti v asanové praxi na oslavě Iyengarových 60tých narozenin, zároveň poznamenal, že už pro něj nastal čas upustit od asan a zaměřit se na meditaci.

Během třicátých, čtyřicátých a padesátých let Iyengarova reputace jako učitele i jako léčitele rostla. Získal známé a respektované studenty jako byli např. filosof Jiddhu Krishnamurti a houslista Yehudi Menuhim, který pomohl k jeho učení přitáhnout západní studenty. Koncem šedesátých let se joga stala součástí světové kultury a Iyengar byl uznáván jako jeden z jejích hlavních velvyslanců.

Přežívání v chudé době

I přesto, že se jeho studentům dařilo a dále šířili jeho yogu, Krishnamacharya sám znovu vstoupil do těžkých časů. Koncem roku 1947 se snížil počet zájemců v yogashale. Podle Joise, zůstali pouze tři studenti. Skončila vládní patronace, Indie získala nezávislost a politici, kteří nahradili královskou rodinu v Mysoru neměli o jogu žádný zájem. Krishnamacharya bojoval za udržení své školy, ale v roce 1950 byla zavřena. Jako šedesátiletý učitel yogy se Krishnamacharya nacházel v těžké pozici, kdy musel začít od začátku.

Na rozdíl od některých svých žáků si Krishnamacharya vůbec neužíval požitky z rostoucí popularity jogy. Pokračoval ve studiu, učení a rozvíjení své jogy téměř v zapomění. Iyengar má za to, že toto krátké období změnilo jeho povahu. Když byl pod ochranou Maharadži, mohl si dovolit zůstat odtažitý, ale jakmile byl sám, a musel najít privátní studenty, měl Krishnamacharya více motivace přizpůsobit se společnosti a rozvinout větší soucit.

Podobně jako ve dvacátých letech, bylo i nyní pro Krishnamacharyu těžké najít práci. Nakonec opustil Mysore a přijal post učitele na Univerzitě Vivekanady v Chennai. Pomalu se začali objevovat noví studenti, včetně lidí z různých oblastí společnosti a s různou úrovní zdravotního stavu, a Krishnamacharya objevoval nové způsoby výuky. S příchodem nových studentů s nižší fyzickou dovedností, nebo s postižením, se Krishnamacharya soustředil na přizpůsobení pozic kapacitě každého člověka.

Jeden z příkladů bylo, když učil jednoho studenta provést Paschimottanasanu (předklon v sedě) s nataženými koleny kvůli protažení hamstringů, zatímco ztuhlejšího studenta učil tu samou pozici s pokrčenými koleny. Podobně upravoval dech, aby vyšel vstříct potřebám studentů. Jednou museli zpevnit břicho s důrazem na výdech, a jindy měli podložená záda, pro zdůraznění nádechu. Krishnamacharya měnil délku, frekvenci a sekvence asan, aby pomohl studentům dosáhnout konkrétní krátkodobé cíle, jako např. uzdravit se po nemoci. Když jejich cvičení pokročilo, pomohl jim zpřesnit asany směrem k ideální formě. Takto svým vlastním způsobem pomohl Krishnamacharya lidem posunout se z jogy, která se přizpůsobila jejich omezením, k joze, která rozšířila jejich možnosti. Tento přístup, který se většinou nazývá Viniyoga se stal typickým znakem Krishnamacharyova učení během posledních desetiletí kdy vyučoval.

Zdálo se, že Krishnamacharya byl ochotný aplikovat tuto techniku na téměř kterýkoliv zdravotní problém. Jednou ho jeden doktor požádal, aby pomohl člověku po mrtvici. Krishnamacharya manipuloval s končetinami pacienta, které byly úplně bez života a nastavoval je do různých pozic, a prováděl tak jakousi jogovou fyzioterapii. Stejně jako u svých mnoha jiných studentů se zdraví i tohoto člověka zlepšilo a s tím i Krishnamacharyova pověst léčitele. Byla to tato pověst lécitele, která sem také přivedla Krishnamacharyova posledního hlavního žáka. Tehdy by ale nikdo nehádal, a nejméně ze všech Krishnamacharya, že jeho syn T.K.V. Desikachar se jednou stane známým jogínem, který západnímu jogovému světu předá úplný rozsah Krishnamacharyovy práce a zvláště jeho pozdější učení.

Udržení jiskry naživu

Ačkoliv se Desikachar narodil do rodiny jogínů, necítil žádnou touhu jít stejným směrem a věnovat se tomuto povolání. Když byl malý, otec ho jednou požádal, aby cvičil asany a on utekl. Krishnamacharya ho pak jednou chytil, svázal mu ruce a nohy do Baddha Padmasany (pozice lotosu) a nechal ho v ní půl hodiny. Tento přístup avšak Desikachara vůbec nemotivoval k tomu, aby se začal učit jogu, ale nakonec přišla inspirace jinými cestami.

Po vystudování univerzity, kde získal diplom inženýra, přijel Desikachar krátce navštívit svoji rodinu. Byl zrovna na cestě do Dilí, kde mu nabídli dobrou práci u Evropské společnosti. Jednoho rána, když Desikachar seděl před domem a četl si noviny, uviděl troubící americké auto jedoucí po úzké ulici přímo k otcově domu. V ten moment vyšel Krishnamacharya ze dveří, na sobě měl pouze dhoti (pozn. tradiční pánský oblek, kus látky omotané okolo boků a svázaný v pase) a posvátné symboly vyjadřující jeho celoživotní oddanost Bohu Višnuovi. Když auto zastavilo, ze zadního sedadla se vyřítila žena středního věku a evropského vzhledu a křičela "Profesore, profesore!" a běžela ke Krishnamacharyovi, a objala ho.

V Desikacharovi by se v tu chvíli krve nedořezal, když viděl svého otce jak tu ženu také objímá. Tehdy se ženy ze západu a Brahmini prostě neobjímali, zvláště ne uprostřed ulice a zvláště ne tak oddaný Brahmin jako byl Krishnamacharya. Jediné, na co se Deiskachar zmohl, když odešla, bylo "Proč?" Krishnamacharya mu vysvětlil, že s ním cvičila jogu a díky jeho pomoci byla předchozí večer schopna poprvé po dvaceti letech usnout bez prášků. Snad byla reakce Desikachara na tento výjev hříčkou karmy, každopádně tento důkaz síly jogy mu navždy změnil život. V jediném momentě se rozhodl, že se naučí to, co umí jeho otec.

Zpočátku Krishnamacharya nově nalezený zájem svého syna příliš nevítal. Řekl mu, ať pokračuje ve své kariéře inženýra a nechá jogu být. Ten ale odmítl poslechnout, odřekl práci v Dilí a našel si zaměstnání v místní firmě a neúnavně se dožadoval otce o lekce jogy. Nakonec Krishnamacharya podlehl, ale aby se ujistil o upřímnosti přání svého syna, a možná, aby ho trochu odradil, vyžadoval, aby lekce začínaly ve 3:30 každé ráno. Desikachar souhlasil a přijal otcovy požadavky, ale trval na své jediné podmínce: žádný Bůh. Jako racionální inženýr neměl Desikachar žádnou potřebu náboženství. Krishnamacharya toto přání respektoval, a jejich lekce začínaly asanami a recitováním Patanjaliho Yoga Suter. Protože žili v jednopokojovém bytě, byla celá rodina, byť v polospánku, nucena se k nim přidat. Lekce takto pokračovaly po celých 28 let, ačkoliv ne vždycky tak brzy ráno.

Během let výuky svého syna pokračoval Krishnamacharya ve zdokonalování přístupu Viniyoga, a upravoval metody jogy pro nemocné, těhotné ženy, mládež a samozřejmě i pro ty, kteří hledali duchovní osvícení. Došel postupně k rozdělení jogové praxe do tří fází odpovídající mladému, střednímu a starému věku. Nejprve by člověk měl rozvinout a posílit svaly a flexibilitu, poté si udržet zdraví během fáze pracovního a rodinného života a nakonec se dostat za fyzické cvičení a zaměřit se na Boha.

Desikachar si všiml, že s pokročilostí studentů začal Krishnamacharya zdůrazňovat nejen náročnější asany, ale zároveň duchovní aspekty jogy. Desikachar si uvědomil, že jeho otec vnímal, že každá aktivita by měla být aktem oddanosti, a že každá asana by měla vést k vnitřnímu klidu. Podobně i jeho důraz na dech znamenal vyjádření duchovního vlivu spolu s fyziologickými přínosy. Podle Desikachara popisoval Krishnamacharya dechový cyklus jako akt odevzdání: "Nadechněte se a Bůh k vám přichází. Zadržte dech a Bůh je s vámi. Vydechněte a vy přicházíte k Bohu. Zadržte ve výdechu, a odevzdejte se Bohu."

Během posledních let svého života zavedl Krishnamacharya do jogové praxe védské zpívání, a vždy uzpůsobil počet veršů tak, aby to odpovídalo času, který byl student schopen vydržet v pozici. Tato technika pomáhala studentům udržet soustředění a zároveň pro ně představovala krok směrem k meditaci.

Když se Krishnamacharya ve výuce dotkl duchovních akpektů jogy, vždy respektoval kulturní pozadí každého studenta. Patricia Miller (https://www.theyogafusionstudio.com/teachers/guest-teachers/pat-miller), jedna z jeho dlouholetých studentů, která nyní učí ve Washingtonu D.C., vzpomíná, že když vedl meditaci, vždy nabízel alternativy. "Vedl studenty, aby zavřeli oči a pozorovali prostor mezi obočím a pak řekl: "Myslete na Boha, pokud ne na Boha, tak na slunce, pokud ne na slunce, tak na své rodiče." Patricia říká, že Krishnamacharya měl pouze jednu podmínku, "že vezmeme na vědomí sílu větší než my sami."

Zachování odkazu

Dnes šíří Desikachar odkaz svého otce tím, že vede školu v Chennai v Indii - Krishnamachary Yoga Mandiram, (https://www.kym.org) kde se vyučují všechny rozdílné přístupy jogy, a kde se překládají a publikují Krishnamacharyovy spisy. Postupem času přijal Desikachar v plném rozsahu učení svého otce, a to včetně jeho úcty k Bohu. Zároveň ale rozumí západní skepsi a zdůrazňuje potřebu osvobodit jogu od jejích hinduistických pout tak, aby zůstala prostředkem