Budík zvoní v 6:00. Je ještě tma a docela zima, a moc se mi nechce z postele, ale vstávám. Zapisuji a pozoruji Prashantovu lekci. Je krásná, jako vždy, z mého pohledu začátečníka „dělače akcí a pozic“ náročná, učí věci, se kterými jsem se nikdy nesetkala (rozuměj učí = vstup do nich a on filosofuje, takže pro mě jako začátečníka v těchto sférách práce s agnisárou, uddyana bandhou v nejrůznějších pozicích, s kombinacemi kriya/mudra/a dechovými technikami bohužel nemohu chápat. Prostě jsem to nezažila vyučovat, (a ani se nedivím, že se do toho učitelé nepouští, možná dlouhou dobu než jsou lidé připraveni to není koho učit, vnímám, že to jsou dosti silné zásahy do energetického systému člověka) ale nejsem jediná. Podle pohledu po sálu kam dohlédnu v okolí se zdá, že ví několik starších Indů a několik dlouholetých studentů zápaďáků co dělat, nevím. Odpoledne aktivně jako pravý šprt (no a co :)) pořizuji Prashantovy knihy (Pranayama a Yogasana), kde toto popisuje, jako přípravu na příští rok a tajně doufáme, že by jeden náš učitel mohl lehčeji a praktičtěji vyučovat to, co se tu dělo. Přesto mě Prashantovo vedení přivádí k příjemnému uklidňujícímu stavu mysli, přestože jen sedím a pozoruji. Sice občas zařve jak lev, ale zároveň z něho vyzařuje tolik vtipu a lásky. Miluju to jeho „you only DO, DO, DO, AND THEN DIE“ nebo „if you are helpless, hapless, hopeless, just go and do something else“ (pokud jste bezmocní, smolaři, nebo zoufalí, vstaňte a jděte do jiné pozice).
Po krátké pauze praktikuji v sále asi do 11:40, pracuji na obrácených pozicích, dělám opakovaně průpravy zvedání nohou na Sirsasanu, posilování břicha, průpravy na Pincha Mayurasanu (stoj na předloktích), a Sarvangasanu a průpravy, které jsem se naučila na lekcích v tomto týdnu. Praktikuji sama, a bez mluvení, a nechápu, co za mnou ty ruské děvy pořád řeší, pořád brebentí a nezavřou pusu ať jsou v jakékoliv pozici. Vedle mě pracuje Lois Steinberg s mladým klučinou, a vede ho, a pomáhá občasně všem svým studentům, kteří tam jsou s ní. Jsem ve stoji na ramenou, a cítím trochu lítost, že tam také nemám někoho staršího a zkušenějšího, koho bych se mohla zeptat. It is what it is, uvědomuji si, zkousávám a zkoumám tedy sama, alespoň budu samostatnější.
Večer se těším na Rayu. Jak popsat nepopsatelné????? Nebo si to mám nechat pro sebe, abych nezkazila skutečnost popisem?
 Simhasana 2 zepředu |
 Simhasana 2 ze strany |
 Urdhva Padmasana in Sirsasana |
Začínáme dynamickou salvou a jdeme do Padmasan (lotosové sedy), následují ve zběsilém tempu Simhasany 2 (bez řevu a vyplazeného jazyka), Padmasany, Supta Padmasany na zádech i na břiše, Matsyasany, Paryankasany (aktivní studenti si jistě najdou v knize Light on yoga / Výklad jogy/ google). Simhasana 2 (viz foto) není zrovna nejjednodušší pozice, máme zvednuté zadky nahoru a Raya to přirovnává k hrošímu zadku a následně k Mount Everestu, a nutí nás tlačit dolů a pořádně stáhnout a sevřít půlky, zpevnit boky, to co mě bolelo po pár kolech zázračně přestává, a pravá kyčel, která se ozývala trochu zakřupala a zdá se, že zaklikla kam měla. Pro názornost nechává přinést mega tlustou a dlouhou tyč, a asistent mu ji tlačí do kříže a on proti tomu tlaku jde do Simhasany. Asi po 30 minutách lidi skučí a zamrzá nám trochu úsměv na rtech. Pozorující vzadu v sále koulí očima a bojí se téměř o cvičící, a někteří si asi říkají, že jsou rádi, že necvičí, jiní možná naopak litují, že necvičí. Naštěstí zatím s padmasanou neřeším zdravotně nic, ale přesto se snažím dávat pozor na kolena a rotuji hlavně v kyčlích co nejlépe dovedu, a Simhasanu občas cvičím a zkouším i doma, tak si sekvenci užívám a pořád se blbě tlemím a nejsem schopná to kontrolovat.
Najednou jsme v Sirsasaně, odhodlaně po své raní průpravě zkouším v prostoru (poslední měsíce před odjezdem se mi jaksi celá Sirsasana přestavovala), a máme rovnou dát nohy do lotosu. Bleskurychle, aby si mě nevšiml, se přesouvám k nejbližšímu sloupu, protože vím, že to neudržím a se zamotanýma nohama v Padmasaně kdybych padala opravdu asi ty nohy rychle nevyndám, a okolo mě jsou lidi, mohla bych někoho ohrozit. Hm, zodpovědnost nebo schovaný strach? Mám sloup, šup nahoru, jednu nohu dám do padmasany a čekám na další instrukce (haha). Chvilka nepozornosti a nedochází mi, že máme jít rovnou sami do plné. V tu chvíli stojí Raya u mě a ptá se drsně „co je tohle?“ Říkám sorry, nevím, co po mě chce, jdu dolů a vzápětí vidím ostatní tak jdu nahoru a propletu nohy. Odchází beze slova, a já si na hlavě oddychuji, že jsem vyvázla a nedostala čočku. Jsme nahoře docela dlouho, a máme ještě k tomu jít nohama do záklonu a mám pod sebou mokrou podložku potem, lokty se mi rozjíždějí, to znamená, že mám obrovský napětí VŠUDE, a moje tělo zatím není ready, nebo to vražedné tempo dává zabrat. (bylo to opravdu tak rychlé? nebo se mi to zdálo?)
Následují drop backs z Sirsasany do Dwi pády, plus Urdhva Dhanurasana a máme jich udělat sto. Jo. Nebo prý alespoň 36. V duchu jsem vděčná Davidovi, protože jsme padačky dozadu dělali teď v listopadu v Brně s dopomocí, takže neváhám a neohroženě (jasně trochu se bojím) padám dozadu na chodidla. Při dopadu se mi zvedají lokty, v dalším pokusu mi na měkké podložce ujede chodidlo, (ta země zas tak blízko není) ale jedu znova a znova, a následuji jeho instrukce, které pořád střílí, abych měla větší kontrolu dopadu. Málokdy má člověk tak ostrý soustředění a vědomí, než když děláme něco nového, čerstvého, zábavného a zároveň trochu nebezpečného. Asi jedu na adrenalinu, radosti, tranzu a zkouším znova a znova. Jestli jsem jich udělala 8-10 je to pro mě výkon, na to, že to dělám poprvé sama s plným dopadem na zem, bez Davidovy bezpečné a stabilizující asistence. Často potřebujeme zvenku nakopnutí, abychom se odvážili udělat krok dál, jinak zůstáváme ve svém pohodlí, teplíčku a rochňáme si ve zdánlivé jistotě. V Urdhva Dhanurasaně mi nikdy nebylo tak dobře a cítím obrovský prostor a otevření hrudi a výšku, jakoby tam snad ani nebyly kosti, nechce se mi z ní ven.
V průběhu dropbacků si Raya všimne, že někteří nic nedělají (nebo už spíš nemůžou?) a koukají po ostatních, kteří dělají a zastavuje nás a rozvíjí výklad o praxi Gurujiho. " Vím, že to není hezký říkat, a možná to bude nepříjemný, ale nikdo tady v místnosti nemá zdaleka takovou praxi, aby stálo za to se na to dívat, v tomhle musíme mít jasno, vy i já. To jak praktikoval Guruji, s jakou stabilitou, klidem, poetičností, krásou, elegancí, vznešeností, radostí, to se nedá srovnat". Přidává příběh z jeho mladické praxe, kdy byl frustrovaný, že mu ty krásné "glamorous" pozice nejdou, a myslel si, že je to nemožné, a Guruji mu dal knihu Art of Yoga a vepsal věnování "The Art of Yoga is difficult to master, but it is not impossible"
Zakončujeme několika drop backs ze Sarvangasany (ze stoje na ramenou, chodidla za lokty na zem, ruce na zádech). Nepoužili jsme v sekvenci jedinou pomůcku, krom měkké podložky kvůli dopadům. Na závěr lehké uvolnění zad. Konec. Přichází Pája, s vyčechranými rozčepýřenými vlasy nahoru a do stran a úsměvem od ucha k uchu. Vypadám stejně. Snad usnu :) Dobrou noc.